Začalo to v okamžiku, kdy se předkové člověka setkali s ohněm. Velmi
záhy zjistili, že nevytváří pouze teplo a nepřináší jen ochranu, ale že
produkuje také kouř, plný neznámých a tajemných vůní. A zjistili, že
to není jen vůně, je to i něco, co ovlivňuje jejich vědomí, může
působit relaxačně či povzbudivě, má vliv na jejich tělesnou pohodu a
dokáže je přivézt do stavů změněného vědomí, co víc, kouř, ta
tajemná substance stoupá vzhůru, k nebi, a odtud se již vykuřovadla
budou spalovat jako poselství bohům, sídlícím tam nahoře, kteří se
tak rádi nechávají odměnit vonnými dýmy.
Zprvu náhodná činnost přešla do cíleného spalování různých
materiálů a postupného objevování jejich účinků, starověké Řecko již
disponovalo sofistikovaným systémem a hlubokými znalostmi o
jednotlivých vykuřovadlech. V podstatě všechny rozvinuté civilizace
na všech kontinentech ve starověku vykuřovadla spalovaly, ať již šlo o
starý Egypt, americké indiánské kultury a kmeny Severní Ameriky,
dávnověkou Čínu, Indii i malé či velké společenství Afriky. Arabské
země produkovaly nejžádanější zboží té doby, tajemné pryskyřice
kadidlo a myrhu, a vyvážely je do celého tehdy známého světa, staří
Římané tyto dvě vykuřovadla vyvažovali zlatem a v nastupující
křesťanské době nabývaly a svém významu, staly se nedílnou součástí
všech náboženských obřadů jak v sekulárním tak v sakrálním světě,
Evropané uskutečňovali řadu objevitelských výprav s cílem dodat
vzácné a drahé vykuřovací substance.
S obřadním využitím šlo ruku v ruce i používání vykuřovadel
medicínské, nejstarší lékařské systémy jako je ajurvéda, tradiční
tibetská či čínská medicína mají velké části opírající se o použití
vykuřovadel, dávné spisy Hildegardy von Bingen, Mathioliho či
Agrippy z Nettesheimu popisují u většiny tehdy známých bylin také
použití vykuřováním.
S rozvojem západní civilizace začal, alespoň v Evropě, zájem o
vykuřovadla slábnout, neplatí to ale o zbytku světa, kontinenty jako je
Asie, Jižní Amerika, Afrika, ty stále začleňují do svých životů vůně,
vytvářející doutnající pryskyřice, byliny či dřeva, stále je to pro ně
významný prvek v jejich náboženských rituálech i v péči o tělo, duši a
své okolí. Naštěstí se i v přetechnizované době i západní kultury
vracejí k pradávnému rituálu ve snaze oživit své spojení s přírodou,
matkou Zemí, jejíž jsme neoddělitelnou součástí.
